Spolek Klášter Chotěšov



Ze života chovanek klášterního pensionátu

15.únor 2007
Jaroslav Cuřín


V roce 2006 jsem dostal od paní Anny Štemberové, bývalé chovanky klášterního penzionátu fotografii z roku 1937 zobrazující jídelnu v pensionátu. Snímek je pořízen v době oběda a zachycuje dívky při jídle. Vlevo v okenním výklenku stojí slečna vychovatelka, která měla při obědě dozor. Pro nás má fotografie význam v tom, že nám přibližuje prostředí života chovanek a že jsme mohli identifikovat umístění této jídelny v konventu.


Druhá fotografie je asi z roku 1911. Našel jsme ji v jednom soukromém fotoalbu, které původně patřilo chovance klášterního pensionátu, jejíž jméno neznám. Zatím se mi nepodařilo zjistit místo, kde byla fotografie pořízena. Není to ani hospoda na Křížovém vrchu, ta nebyla tak vysoká, není to ani pivovar ve Vlkýši, to vylučuje následující článek.

V létě směly chovanky v malých skupinkách do blízkého Stoda na zmrzlinu. Na procházky se často chodilo na Křížovou horu. Pořádaly se i delší celodenní výlety do nedaleké Plzně či Domažlic. Na procházky a celodenní výlety doprovázely chovanky slečny vychovatelky. Jednou asi v roce 1936 se výlet "do světa" trochu prodloužil. O tom se nám zachovalo vyprávění jedné z chovanek.

Šly jsme po silnici směr Kotovice a za chvíli se skupina rozpadla do menších skupinek. Slečna vychovatelka Ulrichová šla v poslední skupince. Asi po hodině začala volat "zurück" - "zpátky". Přední voj, kde byla Anny Schultesová jí neslyšel a pokračoval v cestě. Rodina Schultesových bydlela v Plzni, ale ve Vlkýši u Heřmanovy Huti měla pivovar. Rodina měla čtyři dcery a dvě z nich byly tento rok jako chovanky v pensionátě. Mája, byla velmi vážná a disciplinovaná, ale Anny, to byl rarášek. Ta nám vpředu řekla, že to k nim do pivovaru už není daleko, že se tam podíváme na tatínka. A tak jsme šly. Slečna Ulrichová, teď už s pláčem marně volala "zurück". Když jsme dorazily do pivovaru, pan Schultes byl jistě překvapen, ale přijal nás vesele a když slečna Ulrichová, tonoucí v slzách dorazila, jen ji utěšoval.
Hned svolal všechny ženy, které tam pracovaly, dal vařit hrnce kakaa a mazat krajíce chleba máslem, zavařeninou a medem. Muži zase chystali stoly a lavice - bylo co chystat pro 60-70 chovanek. Tak jsme vesele dobře posvačily. Mezitím - bylo to v zimě - se setmělo, venku byla už v šest hodin tma a do Chotěšova cca 6-7 km. Ale p.Schultes si věděl rady. Nechal přistavit 3 nákladní auta na rozvoz sudů, osobně nás všechny bezpečně usadil a jelo se domů. Ve fortně za dveřmi nás už čekaly ustarané sestry, které nevěděly, co se stalo. Slečna Ulrichová, která nepřestala plakat celé odpoledne, vylíčila situaci. Zděšené sestry nás zahnaly k večeři a pak hned do postelí a že si to s námi ráno vyřídí. Ráno při snídani zasedla vedoucí pensionátu Sr.Marie Leona na stupínek - "kazatelnu" a začala : Jak to bylo nevychované, jak se za nás stydí, že už napsala omluvný dopis panu Schultesovi, atd, atd. Tím to skončilo.

Pozná někdo ze čtenářů místo, kde byly chovanky na výletě ?

Všechny články